Měl jsem docela zajímavý rozhovor s otcem. Bavili jsme se o výběru vhodné vysoké školy, o různých možnostech vydělávání peněz, o mém psaní. Musím mu někdy dát něco přečíst. Nemá šanci o mně něco vědět, když nečte, co píšu. Třeba bychom se potom snáze navzájem pochopili. A vybudovali si nějaký osobnější vztah. Nebo bychom si spíš dokázali navzájem projevit úctu, lásku. Protože naše komunikace je posledních 18 let jen formou pro sdělování povrchních a všedních skutečností, a to ještě jen ve velmi omezené míře. Nepočítám samozřejmě ovšem pojeby, které s železnou pravděpodobností dostávám, často i zaslouženě. Když jsem před osmi letu utíkal od matky a našel útočiště u otce, čekal jsme, že si budeme rozumět. Možná si i opravdu rozumíme, ale neumíme si to dát najevo. A není právě tohle to nejpodstatnější?
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat