Tablo

Fotili jsme se dnes na tablo. A bylo to kruté strašně moc. Jsme zvědavý, jaké z toho budou fotky. Se na ně úplně moc těším. Sem pak nějakou dám.

Láska je láska

Nádherný film. Mám z něj nádherný pocit. Tak nějak mě to hřeje u srdce.... Chtěl bych psát ještě tisíc jiných věcí, ale nějak ten pocit nemůžu uchopit.. takže asi stačí.

Nějak to nedávám...

Zrovna jako bych se o tom s Bleuet dnes nebavil. Mě všichni serou. Pičoviny, které mě šíleně rozhodí. Nějak to nedávám...

Zima už mě nebaví

Dnes je venku vážně hezky. Snad už je tu definitivně jaro. Zima už mě nebaví. Využijeme dnes s Bleuet hezkého počasí a vyrazíme se vyvětrat někam do přírody. Večer jede zase do Bigvillage do školy, tak si ji chci ještě trochu užít.

Potřebuju to napsat na 70%

Takže po dvou prokalených večerech mám před sebou přijímačky na vysokou. Tedy přesněji národní srovnávací zkoušky, na jejich základě se můžu dostat na FI MUNI. Potřebuju to napsat na 70%. Držte mi palce.

Zapomněl jít spát

Jsme jel včera kalit do Bigvillage a jaksi jsme zapomněl jít spát. Jsme prostě s Bleuet a její kamarádkou nad bílým umem prokecali celou noc... Ráno jsme dojel do školy úplně mrtvý. Ale pak jsme se nějak vzpamatoval a odpoledne jsem měl doma dokonce problémy usnout.Ale jinak dnes úplně krutý den. Vyhrál jsem okresní kolo jakési olympiády, třída na poslední chvíli vybrala můj návrh na tablo. A tak se s tím budu muset nějak porvat. A teď se půjdu podívat, jak kreténi nacvičili ten jednorázový Nirvana revival...

Protože mám strašnou chuť se zhuli

Vyrazím do města. Sice se mi moc nechce, ale pořád lepší , než zůstat doma. Dám si v Café P. na sekeru kofolu a budu doufat, že se tam objeví někdo známý, ideálně s nějakým tím kouřením. Protože mám strašnou chuť se zhulit.

Tomu se říká smůla

Venku sněží já z toho nemám vůbec radost. Sere mě, že zítar bude zase celé město plné břečky. A taky mě sere, že babička, která už vychytala letošní první (a do teď jediný) sníh, bude muset odhrnovat kolem baráku zítra ráno znovu. Tomu se říká smůla.

Líný, až to pěkné není

Mám jít do města pro pečivo a vůbec se mi nechce.. Jsem prostě moc líný, až to pěkné není. Uznávám. Ale když mě se tak strašně moc nechce... Ale musím...

Potom přijde odměna

Během Velikonoc jsem sivšechno nějak poskládal v hlavě. Cítím se teď vážně dobře. Vím co chci a vím jak toho dosáhnout. Teď už se jen přinutit ke zvládnutí těch nepříjemnějších částí mého plánu. Potom přijde odměna :)

Jako Kristus

Vůbec nevím, kdo jsem. A nevím ani, kým bych chtěl být. Stejně jako nevím odpovědi na miliony jiných otázek. Jak dlouho už hledám? A co jsem našel? Nic. Vůbec nic. Možná pár obrazů, pocitů... Ale ty dávají jen další otázky. A žádné odpovědi.. Anebo takové, jimž se těžko věří.
Díval jsem se dnes na Poslední pokušení Krista od Scorseseho. A rozhodně si musím přečíst Kazantzakisovu knihu. Vlastně si teď připadám podobně jako Kristus. Taky slyším hlasy, kterým nerozumím. Nevím co znamenají. Rozumím mu a vím jaké to je...
Ne, nesrovnávám se s Kristem, srovnávám se s filmovou či literární postavou. To je normální, ne? Kdo jste to nikdy neudělali, hoďte po mě šutrem.:) Chtěl jsem jenom popsat nálady, kvůli kterým nejsem teď s Bleuet. Chtěl bych popsat stav, ve kterém se teď nacházím. Chtěl bych sdělit, co cítím. Ale to bych to nejdřív musel vědět já sám..

Psychedelic Movie

Venku je po pár dnech zase úplně hezky. Den jako stvořený pro konzumaci různých drog. Ale nedá se tu sehnat nic, co mě zajímá. Ani houby, ani papíry. Totálně napiču. Vážně mě to sere. Po dvou letech dospěji k rozhodnutí, že už uzrál čas pro další zkušenost... a nic. Tak alespoň psychedelic movie, když už nic.

Hrabe mi

Nemám za co pít. A nemám ani s kým. Za krkem mi sedí stará dobrá známá, hrabe se mi v hlavě, ve vzpomínkách, hrabe se mi všude. Hrabe mi. Plány, vize, naděje, vzpomínky, touhy, sny... všechno mi splývá. A já už nechci. Trvá to už příliš dlouho. Ztratil jsem se někde mezi malým klukem, který řekl svojí matce, že by chtěl, aby umřela, protože se kvůli ní odstěhoval otec a mezi hromadou masa, co se houpá na špagátě. A mezi tím jen několik málo záchytných bodů. A někde úplně mimo ona.. pevný bod široko daleko, úplně mimo moji soustavu. Ona, která slibuje úplně jiný konec, jiný život.Únik z beznaděje. Život tak daleko, že nevím, jestli na něj lze dosáhnout...

Jak jsem mazal blog

Právě jsem smazal jeden ze svých starých blogů. Vlastně ten předposlední. Skoro nikdo o něm nevěděl. Psal jsem jej od července do konce září, ale ze začátku jsem skoro vůbec nepsal. Osmnáct z dvaceti postů vzniklo až po mém prvním (naživo) setkání se Zůstaň.pryč.

Prostě lidi potřebuju

Šel jsem dnes do Café P. Sám. Sedl jsem si dozadu ke stolu a četl si staré Reflexy. A bylo mi krásně. Občas přemýšlím, proč vůbec tolik vyhledávám lidi, když je mi většinou stejně nejlépe samotnému. Nicméně se ale stejně vždycky dohrabu k jednomu jedinému závěru. Jsou chvíle, kdy nechci, nemůžu a ani nedokážu být sám. Prostě lidi potřebuju.

Se mi ráno dobře vstávalo

Slavili jsme včera Gopokerovy narozky... Mi nějak nesedlo pití, a tak jsem šel domů už snad o půl jedné. Byl jsem opilý, ale ne nějakým zásadním způsobem. Jen jsem se necítil dobře. Trochu mě to mrzí, bavil jsem se.. Bylo mi dobře.. No aspoň se mi ráno dobře vstávalo a veškeré náznaky zahnalo pár šumivých tablet, a trocha ovoce k snídani.

Být připravený

Mám depresi a je mi krásně. Absolutně klidný průběh, nenuceně blbá nálada. Navíc je tu oprávněný předpoklad, že ji dnes večer pořádně zapiju. A tak si do toho pouštím teskně tklivé songy, aby to celé dohromady bylo ještě výživnější. Až budu jednou umírat, chtěl bych mít náladu jako teď. Být neskutečně v piči a být s tím naprosto smířený. Být připravený.

Vladimir 518: Gorila vs. Architekt

Nemám rád hip hop. Možná by se dalo dokonce říct, že hip hop přímo nesnáším. Jenomže...
Poslední dobou jsem začal narážet na recenze alba Gorila vs. Architekt od Vladimira 518. Zezačátku jsem ji ignoroval, protže jde přece o hip hop. Jenomže recenzí bylo povíc a já si začal všímat, že většinou jsou ryze nadšené a to i na webech, na kterých se jinak s hip hopem příliš často nepotkávám. No a když už dneska deska dostala absolutní hodnocení i na newmusic.cz, natsal čas pro její přesun i na můj HDD. A slyšel jsem sice zatím jenom půlku, ale už teď vím, že tohle si pustím i podruhé (potřetí, počtvrté atd.). Prostě mě to dostalo. Baví mě to. Je to dobře udělaná deska. Nedávno jsem komusi říkal, že když dostane nějaká deska absolutní hodnocení, mělo by to znamenat, že je tak dobrá, že se bude líbit i lidem, kteří jinak danému žánru přílišnehoví. A to Gorila vs. Architekt rozhodně splňuje. Alespoň v mém případě.

No a co, žíly mi to netrhá

Je mi líp, přestože mě tísnivý pocit ani zdaleka neopustil. Ale alespoň svítí slunko a fouká Kirsten. Tohle počasí mi vyhovuje. Někdy odpoledne přijede Bleuet, ale nakonec se na ni ani příliš netěším. Prostě přijede, no a co, žíly mi to netrhá....

Ropáci

Jsem se nedávno bavili v Café P. o ropácích, a tak jsem si na to dnes večer vzpomněl a ještě se na to znovu podíval. Jsem to naposledy viděl snad někdy ve čtrnácti.. No a jestli ropáky neznáte, tak se na to podívejte.

Se na to docela těším

Půjdu spát a dnešek bude za mnou. A při troše štěstí se ráno vzbudím s dobrou náladou a budu se těšit na odpoledne, až přijede Bleuet ze školy a budeme spolu. Se na to docela těším..

Příliš definitivní

Že mám depresi jako prase, jste možná poznali už z minulého článku, kdy vyzývám své rodiče k ukončení životních funkcí. Nicméně ani tato demonstrace mého vzteku mi příliš neulevila. Pořád jsem nasraný na celý svět. Chtěl bych se opít jako včera, jenomže pak stejně přijde vystřízlivění. A stejně je to jen na chvíli. To už je lepší zapomenout napořád, ale to je zase až příliš definitivní. Na druhou stranu tohle řešení problému poskytuje bonus v podobě odpovědi na otázku, která lidstvo zajímá snad odjakživa. Co přijde po smrti?
Jo, mám sebevražedné mánie. Paradoxně větší, než v době pokusu č.1. Tenkrát jsem do toho šel bez přemýšlení. Byl jsem sám, neměl jsem nic. Bylo to spontánní rozhodnutí pod vlivem. Náhodou jsem to přežil a jsem za to rád. Ale pokus č. 2 už bych přežít nechtěl. Není to nějaká aktuální záležitost, tak prosím nestresujte, nevolejte na mě psychiatry, ani se se mnou o tom nesnažte mluvit. Děkuju.

Chcípněte

Mám pocit, že jsem v pěkné prdeli. Vztahy s rodiči jsou v prdeli, totálně. A je mi to jedno. Vlastně mě poslední dobou čím dál tím víc serou. Neochvějně to směřuje k nějakému zásadnímu konfliktu. Možná bych mohl stisknout zuby a držet hubu a krok dál, ale já už to nedávám. Už nedokážu vydržet, jak si uzurpují právo nutit mi svůj styl života, omezovat ten můj.. A vůbec, já jsem vždycky ten špatný. Komu tím prospějí? Takhle se akorát cítím jako strašný hajzl, protože bych byl úplně nejradši, kdyby chcípli. Nejvyšší čas vypadnout z baráku. Tohle totiž nemůže dobře dopadnout.

192

Už několik dní jsem vnímal divný pocit, vztahující se k dnešnímu dni. Bez nějakého speciálního důvodu. Jediná událost, se kterou mám 11. březen spojený jsou útoky v Madridském metru před čtyřmi lety, ale tyhle věci zase neprožívám až tak zásadním způsobem, aby mě to nějak víc rozhodilo.
Jenomže on ten pocit asi nebyl jen tak. Dnešek je divný už od rána. Nebo spíš, já jsem divný. Od rána mě z ničeho nic bolí svaly, dopoledne se vypiju jako doga, odpoledne jsem zničený, k okolí apatický. Co se děje, jsem si uvědomil až cestou domů.. Ztratil jsem se v jiném světě. Pustil jsem svoje vědomí příliš daleko a ono mi uteklo. Jakmile jsem si to uvědomil, vědomí bylo zpátky. Bolest a vyčerpání sice zůstaly, ale já se vnitřně cítím tak nějak líp. Najednou není všude jen prázdno. Navíc se mi spolu s vědomím vrátila inspirace, najednou je o čem psát. Budu muset přepsat už rozepsané věci, ale tenhle námět za to stojí.. Věřím, že by to mohlo být to pravé. Určitě bude..

PS: Je to tu celé trochu zmatené, ale po dnešku, kdy jsme byl většinu doby opilý, zhulený, případně oboje, navíc fyzicky úplně v píči, byste mi to mohli prominout. Dík.

!!!!!!!!!!!!!!!
!!!!!!!!!!!!!!!
!!!!!!!!!!!!!!!
!!!!!!!!!!!!!!!
!!!!!!!!!!!!!!!
!!!!!!!!!!!!!!!
!!!!!!!!!!!!!!!
!!!!!!!!!!!!!!!
!!!!!!!!!!!!!!!
!!!!!!!!!!!!!!!
!!!!!!!!!!!!!!!
!!!!!!!!!!!!!!!
!!!!!!!!!!!!

Kdo ví, co bude dopoledne...

Jsem se strašně sundal. Opilý a zhulený, zírám teď do monitoru, motá se mi z toho hlava.. Prostě na sračky. Zabil jsem většinu školního dne.. Kdo ví, co bude dopoledne... Strašně moc bych si chtěl zapálit. Je to napiču.

Antidepresiva s ovocnou příchutí

Chci se strašně sundat. Dnes. Jinak to nepůjde. Nalít si do chřtánu alespoň půllitr 40% antidepresiv s ovocnou příchutí. A být spokojený. Na chvíli.

Naděje na život s ní

Ztrácím se. Ztrácím se ve svých touhách, představách, láskách. Ztratil jsem se ve svém životě. A teď mám pocit, jako bych nebyl sám sebou. Snažím se najít, ale je to strašně těžké, obzvlášť v mém světě.. plném lží a vzdušných zámků a různých blbých pocitů... Je to boj.. pořád a neustále. Buď prohraješ hned nebo až za chvíli. Čím déle vydržíš, tím méně ideálů ti zbude na konci...Skončit to je logická volba.. Jenomže je tu Zůstaň.pryč a naděje na život s ní. A naděje prý umírá poslední. Takže seru na logiku.

Vysrat se na všechny

Prčo sakra nesvítí? Proč se cítím hrozně? Proč nemám na nic a na nikoho náladu? A proč mám strach? Opět zesilují moje utíkací tendence. Zdrhnout a spálit mosty. Být sám za sebe. Nebýt nikomu za nic odpovědný. Vysrat se na všechny.

Proto jim věřím

Setmělo se a padly stíny. Když je něco krásné, nevydrží to dlouho. Neříkám, že se mi posralo úplně všechno, nicméně menší zádrhel se už objevil... A tak nějak tuším další. Ale třeba jen zbytečně sýčkuju. Nicméně moje instinkty většinou nelžou. Právě proto jim věřím.

V pohodě

Dlouho jsem se necítil tak v pohodě, jako dnes... Ráno se mi parádně vstávalo (po noci plné akčních rasisticko-hororových snů -> něco na způsob cigáni útočí), svítilo slunko, měl jsem co kouřit.. První hodinku písemka, která se snad napsala sama, místo druhé hodiny snídaně v hospodě, třetí byla nuda, čtvrtou volejbal v tělocviku, který mě dnes taky bavil mnohem víc než obvykle, pátou jsme brouzdal po netu, a místo šesté jsme se šel zhulit :) Doma jsem povysával, uvařil brambory, podíval se na LOST, teď si půjdu dát sprchu a pak půjdu počkat Bleuet na nádraží.. Se na ni úplně těším.

Potřebuju peníze

Jedu do Bigvillage pro výplatu. Strašně moc se mi nechce, ale otec bude mít v pondělí narozeniny, a tak docela nutně ty prachy potřebuju. Ach jo. Nesnáším peníze, jsou s nimi jen starosti :) Obzvlášť, když žádné nejsou...

Můj všední den

V týdnu žiju poklidným životem. Přes den ve škole, odpoledne doma.. večer pár prásků v Café P., pak zase doma.. a chvíli po jedenácté spát. To je můj všední den. Tedy oproštěný od tisíce myšlenek, nádherných pocitů, láskyplných vyznání... a taky od stresů, zklamání, zoufalství, samoty...

Kdybych měl náhodou to štěstí

Pondělí. Melancholie, nejistota, samota. Od ničeho k ničemu, jen zabít čas. Ať už je pátek, ať už je léto, ať už je konec. Chci dnes umřít, a v pátek znovu ožít. Rozhodně ne naopak, nemám ambice, aby se mé jméno zneužívalo ještě dvě tisíciletí později a už vůbec mě neláká představa viset na krku všelijakým tupcům, pobudům a Polákům. Ale uvědomuji si, že dnes pravděpodobně neumřu, a i kdybych měl náhodou to štěstí, asi bych v pátek z mrtvých nevstal. Vždyť mám problémy s obyčejným vstáváním do školy.

Lenost

Mě se tak strašně moc nechce jít dnes do školy. Kurva.

Ale miluju je obě

Miluju dvě skvělé holky a vůbec nevím, co s tím. Mohlo by mi to být jedno, ale není, i když bydlí od sebe přes 300km vzdušnou čarou, Bleuet je tady a Zůstaň.pryč tam. Bleuet miluju a Zůstaň.pryč taky. Zůstaň.pryč o Bleuet ví, Bleuet o Zůstaň.pryč ne.. Nebo spíš má zkreslené informace. Neví, co pro mě znamená. Zůstaň. pryč jsem viděl naposledy před půl rokem a šíleně se mi po ní stýská. Bleuet jsem viděl před pěti hodinami a stýská se mi po ní též. Obě dvě příliš pijí. Obě dvě mě milují. Já je taky miluju a piju víc, než ony dvě dohromady. A teď tady sedím a brečím. Jedno srdce je totiž příliš malé, než aby vydrželo milovat dva lidi zároveň. Vím to, a stejně si nikdy nedokážu vybrat. Buď za mě vybere čas, anebo moje srdce pukne. Vím, je to alibistické a sobecké. Asi jsem sobecký alibista. Nebo možná alibistický sobec, kdo ví, ale miluju je obě.

Chvilky neředěného štěstí

Šílený včerejší večer s dvěma cizími Slováky, s Bleuet ve večerních šatech, s meruňkami, s trávou, s vichřicí. Bylo mi fajn. Jsem rád za ty chvilky neředěného štěstí. Přestože po nich přijde vystřízlivění a občas i kocovina... Ale za to mi to stojí...

Emma

I přes silně závětrnou polohu našeho města jsme tu pocítili Emmu. Běhal jsem po zahradě, zrovna když byla v největší ráži, a bylo mi fajn. Uklízel jsme věci, které by mohly uletět, kdyby se Emma předvedla o něco víc. Ale nepředvedla. Pár minut silného vichru a konec. Nuda. Aspoň u nás. Pozdravuju tedy ty, co jim to napáchalo nějakou škodu a věřím, že se s tím vypořádají.

PS: Mám poměrně silnou úchylku na pořádný vítr. Je mi fakt fajn, když pořádně fouká. Třeba jako dnes.