Z minuty na minutu

Nudné nedělní dopoledne. Divná nálada, divné pocity. Dnes je poslední den prázdnin. Spousta lidí jde zítra do školy. Docela jim to závidím. Jít do školy je jednodušší. Mě čekají ještě dva nebo spíš tři týdny bloudění, zmatku, výčitek, vzpomínek. Vlastně ty prázdniny, na které jsem se tak těšil budou možná nejhorší obodobí od maturity do začátku školy. Není kam utéct.
A tak přemýšlím, jak se bude bratrovi líbit v nové škole. Přemýšlím, jestli ona bude s tím klukem, co jí psal básničky, nebo ne, nebo jestli je s někým jiným, a tak vůbec, co s ní je. A přitom cítím, že to raději vědět nechci. Vzpomínky by pak byly živější, noci smutnější.
A taky přemýšlím, co bude se mnou, jestli si najdu někoho ve škole, nebo se objeví někdo někdo někde jinde, nebo snad někdo, koho už znám?
Necítím se připravený na nový vztah, ale vím, že když na to přijde, může se to změnit ze dne na den, z minuty na minutu.

Chtěl bych, aby to byla holka

Tak. Včera mi bylo sděleno úplně speciální překvapení. Budu mít dalšího sourozence. Pravděpodobně někdy v dubnu, což znamená, že bude o 24 let mladší než já. Luxusní haluz. Došel jsem k závěru, že jsem asi opravdu divná rodina. Chtěl bych, aby to byla holka. Bratrů už mám dost :)

Takže prázdniny

Včera jsem skončil v práci a začaly mi prázdniny. Budu je mít něco přes dva týdny. Chci si je užít. Celé tohle léto bylo dost nahovno. Práce, práce, práce. Pár šťastných dnů. Práce práce, práce. Samota, práce, samota, práce. Ze začátku jsem alespoň věděl, proč to dělám. Ke konci už to byl jen zvyk, způsob jak se celý den netopit v těch několika málo vzpomínkách. A byl to docela úspěšný způsob. Zvládl jsem to. Jsem teď silnější. a taky osamělější, chladnější.
Takže prázdniny.

Přežít do konce týdne

Jsem unavený, půjdu spát. Dnešek mě zásobil několika věcmi, o kterých by bylo záhodno trošku popřemýšlet, tak mám o zábavu před usnutím postaráno. A zítra zase práce. Přežít do konce týdne a pak budu mít konečně chvíli volno. Už se na to těším.

Něco absolutně nedůvěryhodného

Posledních pár dní mám takové divné nálady. Není to deprese, a přesdto je mi zle. Plnou silou na mě dolehla moje samota. Sám, sám, sám. Nenávidím to. Horší ovšem je, že mi nedělá zrovna nejlíp ani společnost ostatních lidí. Protože ostatní lidi mi připomínají, jak moc jsem vlastně sám, a tak jsme sám i mezi lidmi, a pár náhodných doteků, úsměvů a slov směrem ke mě na tom nic nemění. A pořád ještě to není deprese a já pořád ještě věřím, že samota není mým osudem a už mě to najednou ani nebolí, tak jsem sám, no a co, hlavně když mám na cigára, na jídlo a na bambus. A taky můžu čumět na sračkové seriály a dobré filmy, můžu číst skvělé knížky, můžu žít v jiném světě, než jaký je ten můj a tento, naprosto nudný a nezajímavý, svět někam vytěsnit. Anebo zase přijde nějaká holka, a já se zblázním a zase se budu cítít nějakou dobu nádherně.. a kruh... Pamatuju si nápis, který nosila jedna známá na tričku. Kruh není cesta, které můžeš věřit. Takže podle tohoto mě čeká buď nuda a šeď a samota. Nebo něco absolutně nedůvěryhodného. Úžasné.

Lákavá alternativa

Tak Hex má hodně práce a tudíž nikam nejde. A já asi též ne. Není sice jediný člověk v Bigvillage, kterého tu znám, ale nějak nemám náladu někoho shánět a raději budu kouřit na balkóně a v přestávkách mezi cigaretami si pustím film. Mám tu dva, oba jsem už viděl, oba dávno (a shodu okolností oba s Hex). Rekviem za sen nebo Země nikoho? To se teprve rozhodnu. A teď jsem si vzpomněl, že si možná budu raději číst. Řek Zorbas od Kazantzakise je taky docela lákavá alternativa. Ale nejdřív si stejně jdu dát cigáro.

Chuť někam jít

Týden plný práce mě už zbavil většiny sil (a to je teprve středa). Přesto mám chuť jít někam ven. Nějak nemám náladu být dnes večer sám. Napíšu Hex jestli by někam nešla a budu doufat, že bude mít chuť někam jít.

Alfonzo a Raquel

Feuchtwangerova Židovka z Toleda je nádherná knížka. Odjakživa mám slabost pro romány o lásce, odjakživa mám slabost pro romány historické. Silný příběh a k tomu skutečná fakta, dokonalý román pro mě.
Ale tato kniha má v sobě mnohem víc. Je nadčasová. Její pomocí začínám najednou chápat pogromy a holocaust. A to nejen z pohledu židů.
Lion Feuchtwanger je znamenitý vypravěč a Valter Feldstein znamenitý překladatel. Jeho čeština je opravdu nádherná.

Ani náladu, ani síly

Dnes 12,5 v práci. Šílené. Ale fyzická únava není nepříjemná. Tělo vyplavuje endorfiny a adrenalin jako vzteklé, takže jsem teď příjemně a zcela přirozeně sjetý. Ke štěstí by mi v tuhle chvíli stačilo jen málo. Ale málo ve skutečnosti znamená tak moc, že si to ani neumím pořádně představit.
Raději teď přestanu psáýt, nebo se stíny zhmotní a já si ještě dnes užiji pořádnou jízdu s černou mrchou. A na tu dnes nemám ani náladu, ani síly.

Jistotu, že jsem milován

Veškerá má odvaha čelit všemu co mě potkává je najednou pryč. najednou jsem zase jenom kluk, kterému je smutno. Vzpomínám na nedávné chvíle plné štěstí a přemýšlím, kam se to všechno podělo.
Kniha je dvojsečná zbraň. Zabíjí čas, který je nutno zabít, ale také připomínají krutou krásu lásky. Normálně to zvládám lépe. Ale Feuchtwangerův příběh o lásce kastillského krále k Raquel mě dojímá více, než je mi milé. Chybí mi objetí, chybí mi ten úsměv, který mi dával jistotu, že jsem milován.
Tohle nemá být prosba za něco, co už minulo. Spíš je to prosba, abych nezahořkl, nezanevřel na lásku, abych v sobě dokázal nalézt odvahu zamilovat se znovu.

Vypůjčit si natrvalo

Samota není zase tak špatná. Sice mi nikdo nepíše hezké smsky, ale podobný pocit mi dokáží dát i knihy. Odhodlal jsem se zajít k babičce vypůjčit si natrvalo (jak už to u babičky bývá, zakazuje mi půjčené knihy vrátit) pár skvostů ze světové literatury. V této várce to je Feuchtwanger, Kazantzakis, Hemingway a Alighieri. Takže budu mít tento týden co dělat. A za týden si půjdu znovu. Protože babiččina knihovna je úplně nejlepší.

Sám sobě

Zvykám si na to být znovu sám. Telefon mi najednou vydrží bez nabíjení o den déle. Večer ho vezmu do ruky, napíšu zprávu a odešlu ji sám sobě. Zabiju tím dvě mouchy jednou ranou. Napíšu někomu něco hezkého a taky mi přijde od někoho hezká zpráva. Neřešte, že to není normální. Prostě to neřešte. Taky se snažím to neřešit. Já se jenom snažím zvládnout všechno, co se na mě valí.

Třeba vypít flašku

Potřeboval bych jít s někým ven. Třeba vypít flašku červeného. Jenomže z lidí, co tu znám asi na nikoho nemám náladu...

Sbohem

Před rokem jsem seděl ve vlaku, který mě vezl do Hometown a bulel jsem jak želva. Dnes nebrečím. Chtěl bych a nemůžu. Je to pryč a já to vím. Jsem s tím smířený. Zůstal mi akorát prázdný pocit někde uvnitř. Tak se měj hezky. Sbohem

Rok

Je to přesně rok, co jsem ji viděl poprvé. Je to přesně rok, co jsem ji poprvé líbal. Nějak nezvládám unést myšlenku, že to končí takhle. Že už ji znovu nepolíbím. A možná už ani nikdy neuvidím. Měl jsem dojem, že tohle bude něco víc. Bohužel jsem ho měl asi sám.

Alkohol nepomáhá

Válím se v posteli, poslouchám hudbu a vůbec nic se mi nechce. Užívám si odpolední depresi. Přemýšlím nad nějakým odpoledním nebo možná večerním kalením. On ten alkohol nepomáhá, ale člověk si aspoň chvíli odpočine od stresů, od smutku, od vymýšlení šílených teorií, jak zvrátit rozjetý sled událostí. Aby to po vystřízlivění začalo všechno znovu.

domů. sám.

Pomalu tady končím. Právě hraje Napoleon solo, potom pustím ještě Hope For The Hopeless a půjdu domů. Sám.

škoda, že tu není

Právě hraju v Blocku. Šílené. Lidi tady tancují, kalí.. Pravda, není jich mnoho, ale mám je rád. Škoda, že tu není.

Nemám zájem o soucit

Přestože se to možná na venek tolik nezdá, jsem v háji. Přehrávám si v hlavě některé situace, snažím se vybavit si některé pocity. Nesnažím se na na ni nemyslet, snažím se jen, aby to tak vypadalo. Nemám zájem o soucit. Soucit mi nepomůže.

Napsal jsem jí

Měl jsem včera večer zatím asi největší krizi. Dokonce jsem jí napsal. Vím, že to nebylo zrovna to nejlepší, co bych mohl udělat, ale už se stalo. Má víc rozumu než já a neodpověděla. Vlastně ani nebylo na co. Taky jsme se včera dost připil a zhulil a vůbec, bylo mi chvílemi fakt dobře. Jsem rád, že mám kamarády jaké mám. Takové dva trotly člověk jenom tak někde nenajde.

Stejně na ni pořád myslím. Chybí mi.

Poslouchám svoje rádio a pořád mi dnes pouští písničky k nimž mám nějakou vazbu k Šárce nebo je mám přímo od ní (napoleon solo, love like winter apod.), a pak, pro změnu mi pustí písničku Internet Love od Port-Royal.
Bolí to. Moc. Už se nezkouším to ani nějak potlačovat. Snažím se v tom jen netopit, snažím se dělat nějaké jiné věci. Stejně na ni pořád myslím. Chybí mi.

Dnes měla přijet

Je to divné. Chybí mi její hlas, chybí mi zprávy na dobrou noc. Dnes měla přijet. Z pár hodin bychom byli spolu. Tušil jsem, že to dolehne dnes. Dolehlo. Jsem vzhůru jen pár minut a už se šíleně sekám. Je to jako noční můra, jenomže se pořád neprobouzím. V hlavě se mi rozehrávájí koncerty možností, jak to všechno zvrátit, pak taky myšlenky na to, že to snad měl být jen vtip, který jsem nepochopil,a já nevím co ještě. Je toho na mě moc. A já jsme sám, sám, sám. Je mi smutno.

Štírku už raději ne

Těšil jsem se na čtvrtek. měla přijet. Nepřijede. Nechce. A neví, jestli ještě někdy bude chtít. Takže konec, alespoň tak jsem to pochopil. Po prvotním návalu vzteku, lítosti a podobných sraček přišla už jen bolest a smutek. A taky vědomí, že to takhle stejně asi musel skončit. Příliš velká dálka, možná příliš velký věkový rozdíl, možná, pro mě už klasický, problém beran vs. štírka.
Dohajzlu. Chtěl bych potkat nějakou skvělou holku, která není štírka. Mě to vždycky strašně kosí.
No, tohle je pravděpodobně první, a takový začáteční, článek nové série seriálu, který se už na mých blozích několikrát vyskytl. Na Ondřeje se vysrala holka (štírka!) a on je z toho v piči. Klasika.

Štěstí bolí

Štěstí bolí. Alespoň mě. Jestli jsem tedy šťastný. Připadám si tak. Nebo alespoň nejblíž tomu pocitu za hodně dlouhou dobu, nepočítaje v to chvíle strávené se Šárkou. To byl ještě vyšší level. Extáze.
Když tu není zbývá v lepším případě tráva, bambus (předpokládám, že to budete znát pod názvem houba, který se ale v Hometown neužívá) a cigarety, v horším práce a hlad :) Obojí má rozhodně něco do sebe, i když práce se mi už po devíti týdnech docela zajídá. Uvidím, možná to zapíchnu o něco dřív :) Bude záležet na tom, jak mi vyjdou vstříc s volnem atd.

Doma můžu spát nahý

Nedělní ráno. Dobře se vyspat alespoň jednou za týden. (totálně si užívám, že doma můžu spát nahý) Probudit se šíleně nadržený a s ještě šílenější náladou. Poslouchat hudbu z těch chrchláků na obstarožním notebooku. Ehm.
Je mi smutno. Melancholické nálady na různé způsoby si v mojí hlavě podávají dveře. Půlka ze mě je s ní někde daleko. Těším se, až budem zase spolu. Celí.
Z pátku na sobotu jsme šli pěšky z Rosic do Bigvillage. Bylo to kruté, ale mě to i tak bavilo. Chtěli jsme stopovat, ale nezastavilo nám žádné auto. Nepotkali jsme ale ani vlka, ani perníkovou chaloupku, neměli jsme u sebe fazole a neslyšeli jsme o princezně, která by potřebovala zachránit.