Z Café P.

Alkohol, marihuana, moc lidí. Krouží kolem mě, smějí se na mě, mračí se na mě. Cítím se tu v bezpečí. Skoro jako doma. Myslím doma hypoteticky. Já se nikde doma necítím. Maximálně někde bydlím. Když budu mít štěstí, třeba jednou domov mít budu.

Ruiskaunokki, Azulete, Rukkilill, Cejano

Nálada mi skáče nahoru a dolů. Je mi vážně divně. Necítím se ve své kůži, schízy se mi rozjíždí tempem, ze kterého se mi točí hlava. Jsem to včera zakřikl. Nebo jsem možná už v té chvíli tušil, že schíza a depka na sebe nedají dlouho čekat. Ale do toho svítilo slunko a napsala mi Bleuet (jsem se u vymýšlení této přezdívky dost zapotil. Ale výsledek myslím stojí za to, obzvlášť v souvislosti, co by pro mě dotyčná mohla v budoucnosti znamenat), takže se s tím vším bojuje snáz.

Protože mi z vás hrabe!

Tak to byla nějaká haluz. Nikdo nepřišel, žádné dveře nebouchly. Prostě halucinace. Asi se jich podvědomě bojím víc, než jsem ochotný si připustit. Aspoň už budu vědět, jak jim odpovědět, až se budou znovu ptát, proč s nimi nechci bydlet, a proč se tady tvářím jako na návštěvě. Protože mi z vás hrabe!

Kurva. Mám depresi.

Už je to tady. Dole bouchly dveře, tzn. někdo přišel domů. Tzn. někdo se po mě bude shánět, bude chtít vidět moje vysvědčení a bude mi nadávat, jestli nemohlo být lepší, a nutit mi, že kdybych na to tolik nesral, tak by určitě lepší bylo. A já pak budu ten drzý, komu špatné známky nevadí a navíc si otvírá hubu na lidi, co mě živí a starají se o mě líp, než vlastní matka. A já zase půjdu nasraný ven na celý svět. Kurva. Mám depresi.

35 hodin

Před chvílí jsem přišel ze školy. S výpisem. Jeden ze dvou lidí, co má čtverku na vysvědčení ze třídy (třída plná šprtů, to říkám pořád :) , ale největší překvapením bylo, že mám jen 35 zameškaných hodin. Podle diáře jsme měl 35 zameškaných hodin už někdy v půlce října.. pak jsem sice začal do školy chodit častěji, ale rozhodně jsem se minimálně přes stovku přehoupl.. Ale je to super. Aspoň mě nebudou naši zbytečně buzerovat, že nechodím do školy.

Ty pičo, pan Petr je automechanik

Je mi dobře. Snad už od víkendu. Sice občas potkávám nějaké haluze, ale není jich tolik. Vlastně nejsou skoro žádné. Jako kdyby se mnou nic nebylo. Užívám si to. Dělám haluze, směju se (zásek největší dneska během psaní SCIO testů, nad mojí hláškou z titulku jsme se mohli s Gopokerem v té lavici polámat, a to jsme nebyli zhulení) a skoro se nestraním lidí. Prostě pohoda. Až se bojím, abych to teď nezakřikl.

Držím vám palce, kluci novinářští

Luboš Křeč a Jan Dražan napsali článek Irglové s Hansardem hrozí vyřazení z boje o Oscary. A oni ten článek nejenom napsali, ale také komunikovali ohledně tohoto s americkou filmovou akademií. Jsou to novináři. patří to k jejich práci. A v tom je zakopaný pes. Zničehonic se vyrojila spousta lidí, kteří jim za to nadávají, dělají z nich udavače, voly, zrádce národa a kdovíjaké jiné tvory. Ohánějí se tím, jak z nás ve světě mají srandu, a že prý kopeme (my Češi) do vlastních řad.
Americká akademie nakonec píseň Irglové z Oscarů nevyřadí. Spolehli se na čestné slovo tvůrců filmu, kteří tvrdí, že píseň Falling Slowly, kterou Hansard hrál s The Frames už v roce 2002 (a v roce 2005 prokazatelně v USA, padá tím tedy i současné vysvětlení akademie, že jde o uvedení písně v USA), byla zamýšlena pro film Once. Režisér filmu John Carney ovšem v několika rozhovorech uvedl, že Glena k účasti na Once přemluvil v roce 2005. A pak prý čestné slovo.
Podle článku Luboše Křeče má píseň konflikt též s pravidly ankety Grammy, kde je nominována též v kategorii nejlepší filmová píseň. Jak to dopadne tam, nevím.
Jen mě mrzí, že těmi, kdo jsou v souvislosti s touhle kauzou osočováni nejvíc, jsou právě Luboš Křeč a Jan Dražan. A tímto bych jim chtěl, před všemi těmi posranými rádobyvlasteneckými čechy, kteří si chtějí honit péra nad tím, že jejich schopná krajanka získala Oscara - jedno jak, hlavně, že ho má -, vyjádřit podporu. Držím vám palce, kluci novinářští.

PS: film Once se mi docela líbil, soundtrack k němu se mi líbí moc, i když Falling Slowly není zrovna ta nejoblíbenější. Tou je pro mě rozhodně When Your Mind's Made Up.

A když už to dokážu

Sedím v knihovně, místo dějepisu, brouzdám po netu. Ale myšlenky se mi stejně ubírají jiným směrem. Pořád ještě mě štve včerejší večer. Jsem to zase nějak nezvládl. Umění se vymáčknout, a vůbec si vytvořit pozici k tomu, abych dokázal něco říct - to mi nikdy nešlo. A když už to dokážu, tak mi to pokazí kamarádi, kterým nedojde, že bych s ní chtěl jít domů raději sám. Třeba příště.

Jenom sen

Vzbudil jsem se a nevěděl kde je. A až když jsem si sedl, uvědomil jsem si, že to byl jenom sen. Ale už si umím aspoň trochu představit, jak krásný to bude pocit, až se vzbudím vedle ní.

Když jsem ubližoval jiným

Celý den mám denní můry. Nevím, jak to jinak nazvat. Prostě děsy za bdělého stavu. Matka mě honí s nožem po bytě, topí mě ve vaně, mlátí mi hlavou o zeď, tahá mě po zemi za vlasy. To jsou ty, kterým rozumím. Poznám sebe a poznám matku. Prostě vzpomínky. Horší je to s těma, kde nepoznám kdo v nich je. Anebo tam poznám jen někoho. Kamarády z intru, spolužáky, nebo třeba postavy z filmů. A tak vidím znásilněnou desetiletou holku nebo malého kluka, který vzal kornout se zmrzlinou svojí mladší sestře, protože mu ten jeho spadl na zem. Vidím toho spoustu. Vidím, že si lidi navzájem ubližují. Vidím chvíle, kdy lidi ubližovali mě, a vidím sám sebe, když jsem ubližoval jiným. Nějak mi to vzalo tu odpolední nasranou náladu, kdy jsem se chtěl rvát s celým světem o svoji falešnou naději. Teď už nemám ani tu. Vlastně už asi nemám vůbec nic.

Až se taky oběsím

Jsem se před šesti lety dozvěděl, že mi umřel strýc. Podle toho, co o něm vím, bych si s ním dnes možná rozuměl nejvíc z rodiny. Možná. Kdo ví. Tenkrát byla taky sobota. Jsem si na něj vzpomněl. Kdoví jestli někdo bude vzpomínat na mě, šest let po tom, až se taky oběsím.

Blázinec není pro mě

Mám depresi. Ne schízu nebo blbou náladu, depresi. Hnus. Cítím se jak kokot, kterému hrabe a je úplně zbytečný. Hraju hru, o které vím, že ji nemůžu vyhrát, nicméně iluze boje mi dělá dobře. Falešný pocit, že to může skončit jinak, než jak to skončí. Nemůže. Vím to. Přesto se s ní budu rvát dál. Živého mě nedostane. Blázinec není pro mě.

Jako idiot

Včera jsem to nějak nedal. Už jsem chtěl jít domů, když přišla, nakonec jsem spolu strávili ještě většinu večera. Ale nějak jsem se v tom ztrácel, mluvil celou dobu strašně nudné píčoviny a vůbec se choval jako idiot. Mrzí mě to.

Všechny zprávy smazal

Jsem paranoidní. Definitivně jsem si to přiznal včera večer. Se mě kamarádka zeptala, jestli jí půjčím telefon, že by si zkusila hru, kterou jsem zrovna hrál. NE. Ty by sis četla moje zprávy. Měla z toho trošku šok. Jsem si uvědomil, že to asi nebyla úplně očekávaná reakce, tak jsem jí ho nakonec půjčil. Ale nejdřív jsem všechny ty nádherné zprávy smazal. Úplně moc jsem se bál, že by četla něco, co bylo určené jenom pro mě. Přitom tam nebylo nic důležitého pro nikoho, kromě mě. Navíc by si ty zprávy samozřejmě nečetla. Já si taky nečtu zprávy cizích lidí. Bylo vidět, jak zhoustla atmosféra, ostatní nevěděli, co si o tom myslet. Cítil jsem se blbě. Jsem šílený.

Nepřišla

Nepřišla. Škoda, mohl to být opravdu krásný den. Takhle byl jen dobrý. Nevadí. Není přece kam spěchat. Takhle to zkrátka dopadá, když se člověk na něco těší.

Jestli jsem opravdový

Denodenně se prodírám skrz tisíce lidí, skrz tisíce iluzí. Kde jsou doby, kdy jsem je zvládal počítat. Zvykám si na ně. Na jejich pohledy, když mi uvolňují cestu, abych mohl projít. Na jejich pokusy si na mě sáhnout, jestli jsem opravdový. Bojí se mě víc než já jich. Všichni mi něco říkají, ale nerozumím jim, jen občas úlomku nějaké věty, a to ještě kdo ví.

Dnešek ještě nekončí

Dnešek bylo jako ze starých časů, i když ve skutečnosti jsem spíš zkombinoval vícero období. Jedno období, kdy jsem byl schopný napsat na výbornou téměř neomezený počet počet písemek denně a být v hodinách aktivní s obdobím, kdy jsem si chodíval zahulit každou přestávku. Bavilo mě to dnes velmi, endorfiny v kombinaci s hulením zafungovaly na jedničku a navíc svítilo slunko. Nejlepší na tom je, že dnešek ještě nekončí. Naopak, večer by mohl být ještě mnohem lepší.

Nedělá mi to dobře

Mám divnou náladu. Ani špatnou, ani dobrou. Ale rozhodně ne neutrální. Naopak, je to docela extrémní. Vůbec nechápu, jsem dezorientovaný. Většinu dnešního dne nemám vůbec přehled o čase, nevnímám, když na mě někdo mluví. Jako bych byl někde jinde. Dost mě to děsí. Nebo ta holka dnes v parku. Ta byla krutá. Mám pocit, že se mi o ní nedávno zdálo, ale fakt už nevím. Nevím, co budu dělat, jestli ji budu potkávat častěji. Nejsem zvyklý vídat oběšené malé holky. Nedělá mi to dobře.

Hmm, koks

Poslední dobou kolem mě nějak přibývá lidí, kteří jedou v tvrdých drogách. Ať už naživo nebo i virtuálně. Přemýšlím, proč ne já. Když popisují svůj život, žil jsme podobně, stejně, často i hůř. Byl jsem na ulici, bavil se s feťákama.. Školy a internáty jsem střídal jako ponožky. A stejně jsem vždycky řekl ne. Naposledy dnes. Vlastně odmítám už automaticky. Ne proto, že bych si myslel, že jsou drogy špatné. Naopak, k drogám jsem měl vždycky kladný (i když kromě trávy a hub jen platonický) vztah. V šestnácti jsme věděl, že mě láká heroin. Možná právě tady byl ten zlom. Heroin je příliš velké sousto na začátek. A malá sousta (piko) mě nikdy nelákala. A teď je najednou kolem mě koks. Hmm, koks. Najednou je tu něco, co mě zajímá. A máme tu dilema. Vzít, či nevzít? Zatím jsme to odložil. To znamená lajnu koksu za maturitu. Dává mi to dost manévrovacího prostoru na všechno. Vzít dřív anebo nevzít vůbec. Hmm, to jsem si moc nepomohl, co?

Ještě aktivněji vlezl do postele

Sluncem prosvícené, neznatelným příslibem jara provoněné odpoledne vybízelo k nějaké aktivní činnosti. Tak jsem si aktivně pustil post-rockery Port-Royal a ještě aktivněji vlezl do postele a usnul. Sice vím, že by mi procházka prospěla líp, ale nerad chodím na procházky sám, obzvlášť když nemám co kouřit.

Dát šanci schízám

Valím ven. Je mi jedno, že možná sám, ale tady mi začíná hrabat. Zůstat tady by znamenalo dát šanci schízám rozjet mi v hlavě takový kolotoč, jako začátkem týdne. A o to rozhodně nemám zájem. Musím utéct. Jako každý den.

Takže buchty vedou

Že byl dnešek docela povedený ještě neznamená, že se nemůžu cítit blbě. Protože zrovna teď se cítím blbě úplně kurevsky moc. Vím, je to u mě téměř klasika. Přijde večer, nálada jde do hajzlu, tedy pokud tam ještě není. Pak vypadnu ven, nálada zase trochu povyleze nahoru, když je co pít nebo hulit -obojí zároveň je ideální- tak i docela výrazně. No a pak dojdu domů, nálada zase v píči a jdu spát.
Občas by to chtělo změnu. Chtěl bych být šťastný, opravdu šťastný. Kdy jsem to zažil naposledy? Možná první večer s Infear? Nebo buchty v Práglu? Hm, spíš asi ty. Chvíle strávené s Infear byly sice super, ale první setkání.. to bylo ještě oťukávání.. a během druhého už bylo jasné, že z toho nic nebude. Takže buchty vedou. Pamatuji si, jak jsme je, už zhulení jak papuče, chálovali na Střeleckém ostrově na dohled Red Bullí expozice Art of Can. Ta byla na těch buchtách vážně krutá. Byla krutá i tak, ale na buchtách lepší :) Stejně je to smutné. Poslední pocit štěstí jsem zažil hlavně díky drogám.
Jenomže loňský rok byl na šťastné chvíle skoupý. Kolik mi jich dopřál. Pět, šest? A jen jednou trvala déle než několik málo hodin. Dva dny. Možná i tři nebo čtyři, kdybych počítal těšení se. :)

Sama od sebe

Na tuhle chvíli čekám už několik dní. A teď, před pár vteřinami mi napsala. Poprvé sama od sebe. Zatím jsem vždycky začínal konverzaci já. Udělalo mi to radost.

To je strašně dobré

To byl zase jednou večer :) Šli jsme s GoPokerem do Café P., původně jen na chvilku. Pak připutovaly nějaké prásky, fotbálky, prásky, panáky (meruňky.. po docela dlouhé době). No, nebyli jsme v tom sami. Václav byl úplně na blata, tancoval tam, objímal lidi, mlátil do všeho, co se tvářilo aspoň trochu jako hudební nástroj, šílené. Nejšílenější byl ale zhulený GoPoker, když si do kofoly nalil fernet. Byl z toho tak nadšený, že mi za minutu řekl asi 40x, že je to fakt strašně dobré, už jsme si z něj pak dělal prdel. Včera jsem se bavil, jako už nějakou dobu ne.

Zbabělý a stydlivý ňouma

Nenapíše mi. Sama od sebe ne. Cítím se pak strašně divně. Aspoň jednou by mohla. Cítil bych se pak líp. Jistěji. Škoda toho čtvrtku. Jsem to ukázkově prosral. To jsem celý já. V určitých ohledech jsem stále stejný jako když mi bylo 14. Zbabělý a stydlivý ňouma.

Made in Nederland

Večer, který vypadal být nudný. Ve skutečnosti taky byl. Trošku to vytrhly nějaké prásky, hlavně hláška "ehm, nějaké holandské šišky?" stála za to. A ty šišky ostatně taky. Domů jsem šel dobře vláčný. Vážně už nevím, kdy jsem to vzal tak zgruntu jako včera. Kdo tam s námi nebyl, může jenom závidět. Ale je pravda, že jinak se nic výjimečného nestalo. Nebýt šišek Made in Nederland, byl by to pátek ještě obyčejnější než obvykle.

Páteční večer a víkend přede mnou

Pracovní týden za mnou. Páteční večer a víkend přede mnou. Aspoň, že tak. Víkendy sice nejsou zrovna výhra, ale tenhle týden byl náročný. Jak školně, tak i -sakra, nenapadá mě žádné vhodné slovo- prostě jinak. Stejně všichni co to tu čtete, víte o co mám na mysli. Deprese, schízy atp.
Ve skutečnosti byl pro mě možná tenhle týden ještě zásadnější, než se zdá na první pohled. Dostal jsme se dál, než kdykoli předtím, měl jsem možnost pozorovat sám sebe v situacích, kterým jsem nikdy čelit nemusel, viděl jsem dovnitř svojí hlavy, poprvé jsem si uvědomil, že vůbec netuším, co je realita a co fikce z mojí hlavy (nebo bůhví odkud). A po hodně dlouhé době jsem zažil pocit, kdy mi blázinec nepřišel jako úplně hrozná alternativa. Nicméně, blázinec si momentálně nemůžu dovolit. Když už jsem se dokopal k maturitě, chci ji dát v květnovém termínu. I tak mám čtyři roky zpoždění, to mi stačí.

Úleva se platí

Jsou dny dobré a dny hrozné. Dnešek je z těch druhých. Už od rána. Nebo snad už od večera? Nevím. Nevím ani, kvůli čemu je hrozný. Nevím už nic. Možná je hrozný prostě jen tak. Abych se nenudil. Nebo kvůli něčemu jinému, výsledek je stejný. Hroutí se všechno kolem mě a hroutím se i já sám. jako bych to nepsal už tolikrát. Ale bohužel je to pořád stejné, nebo spíš horší. A jenom tak se to určitě nezlepší. Chtěl bych úlevu, ale úleva se platí vzpomínkami, myšlenkovým potenciálem, tvůrčími schopnostmi. A tuhle cenu já platit nebudu. Raději zemřít, i když na to je snad taky ještě čas. A tak stále řeším problémy, o kterých vím, že každé možné řešení je špatné.

Do školy už na sedm

Mám za sebou náročný den. Do školy už na sedm, a vylezl jsem z ní strašně pozdě. A když jsem se pak konečně dostal domů, každý po mně něco chtěl. Utekl jsem do Café P., taky protože jsem doufal, že tam bude jedna slečna. Nebyla. A bylo tam plno strašně divných lidí, kteří tam normálně nebývají. Tak jsem nakonec utekl odtud zase domů. Všichni už spali, takže po tom celém, opravdu náročném, dni konečně chvilka klidu. A už se těším do postele.

Už je mi líp

Je mi líp. Terapie Denali+Zůstaň.pryč+Moneybrother+zhulené fotbálky v Café P přinesla svůj úspěch. Nevím, jestli jsem už někdy byl vystaven tak silnému nárazu. Nicméně teď už vím, že i tohle jsem ještě schopný regulovat, hodnotit a přijímat relativně racionální opatření. A taky vím, že kdybych to už nezvládal a mohl bych sobě nebo někomu jinému ublížit, nechal bych se zavřít do blázince. Aspoň k něčemu mi to bylo dobré. To ovšem nemění nic na tom, že se to všechno pode mnou povážlivě otřásá.

Raději ty Scofieldovy

No, jestli se ještě nezbláznil, tak mě to určitě brzy čeká. Ze všech těch seriálů zcvoknu. V noci vysílali po delší době další díl Prison Break, samozřejmě jsem jej už taky shlédl. Přišel jsem na trošku jiné myšlenky, je mi zase trochu líp. Místo problémů svých řešit chvíli raději ty Scofieldovy. Útěk z vězení místo útěků z mojí hlavy.
Taky mi předtím volala Zůstaň.pryč, to mě vytrhlo z nejhoršího. Říkala mi nádherné věci. A taky mi pak ještě poslala nádherné vyznání. Přece jen ještě dokážu být naivní mladý kluk, který věří, že láska to všechno nějak překoná. Nebo si to aspoň namlouvám. Ale je mi líp.

Denali - Hold Your Breath

Denali. Miluju tuhle kapelu. Pouštím si ji vždycky, když je mi těžko. Nijak zvlášť mi to nepomáhá, možná spíš naopak. Jejich písničkou jsou - nebo alespoň mi připadají - dost depresivní.Je to trochu jako vyhánění čerta ďáblem. Uklidit všechno z cesty, nechat depresi, ať si řádí podle gusta, naopak, ještě její řádění urychlovat. Čím dřív začne, tím dřív skončí. Vždycky to fungovalo. Dnes tomu však nevěřím. Ale stejně to dělám. Už jen pro tu nádhernou hudbu. Když už mám mít schízy, tak ať je to aspoň zážitek.



PS:škoda, že Denali nemají videa k písničkám Prozac, Lose Me nebo The Instinct. Ty jsou moje nejoblíbenější.

Na hlavu si seru sám

Noc byl hrozná. Válel jsme se pět hodin v posteli, než jsme usnul, což s emi nakonec povedlo někdy kolem půl šesté. Ale před půl osmou vstávat. Do toho se mi i těch pojebaných dvou hodin spánku samozřejmě rozjely noční můru. A ráno jsme vstával jako jiný člověk. Zatímco včera ráno mi bylo fajn, měl jsme pocit, že všechno zvládám, tak dnes mám pocit, že jde všechno do hajzlu. Bojím se, že přestávám rozlišovat, co se kolem mě děje doopravdy a co jsou jen moje představy. Přemýšlím, nakolik můžu věřit svým vzpomínkám. Protože mám pocit, že skoro vůbec. Taky se mi možná poprvé v životě rozjela docela solidní paranoia. Sice ji ještě zvládám, ale pocit, že mi někdo schválně sere na hlavu je prostě pořád se mnou. Ale ještě pořád vím, že je to blbost. Na hlavu si seru sám. Jenomže jak z toho ven?

Vím, že nechci málo

Depresivní večer. Dolehlo na mě, že mě nikdo nemá rád. Nemyslím to doslova.. Spíš tak, že pro nikoho nejsem ten nejdůležitější člověk na světě. Strašně moc mi ten pocit chybí. Jsem vyhladovělý po lásce a i když mi toho Zůstaň.pryč hodně kompenzuje, přece jenom má svého KHF To on ji objímá, líbá atd. A hlavně je strašně, ale fakt strašně moc daleko. Potřebuji někoho tady, někoho, kdo se na mě bude smát každý den, kdo mě podrží, když se mi něco nepodaří, a bude mít radost se mnou, když se mi naopak něco povede. Někdo, kvůli komu by celý ten můj o život nebyl jen donquijotovským bojem s větrnými mlýny, ale abych se životem válčil o skutečné věci.
A uvědomuji si, že je dost možné, že se na mě nedostane. Vlastně se toho docela bojím. Vím, že nechci málo.

Živého mě nedostanou

Byl to dobrý den. Už není. Večery jsou prostě vždycky těžší. Vlastně ne vždycky. Když se zhulím nebo vypiju, tak umí být občas i večer fajn. Ale dnes nejsem zhulený a ni vypitý, navíc mám pocit, že dnes by to stejně nepomohlo. Nejhorší je to vědomí, že to jde do hajzlu. Chci vydržet do května, prostě chci. Chci ten zkurvený papír. Chci mít šanci fungovat dál, pro případ, že přežiju, až se to na mě všechno sesype. Budu se bít. Živého mě nedostanou.

Vanilla Sky - Umbrella

cele je to teple a nemelodicke a teple a s debilnim zpevem a teple a hnusne zahrane a taky je to dost teple

řekl dnes Gopoker o cover verzi Umbrella (původně od Rihanny) od Vanilla Sky. Naprosto s ním souhlasím. Ale stejně mi to hraje už druhý den a nemůžu se toho zbavit.

Domů jsem přišel s dobrou náladou

Je mi dnes docela fajn. Večerní přání noci bez nočních můr od Hex asi zabralo, anebo možná taky večerní smskování se Zůstaň.pryč.. prostě jsem se dnes výborně vyspal. Sice se mi lezlo trošku hůř z postele, ale ve škole mi to pak rychle uběhlo, domů jsem přišel s dobrou náladou a zatím ji držím. Zatím prostě výborný den.

Tak jej prostě zažeru

Po noci plné nepovedených operací, srdečních vad, přírodních katastrof a jiných nočních můr se musím jít vzpamatovat ven. Cesta na oběd u matky mého otce je k tomuto účelu ideální. A jestli mi nějaký splín zůstane i po procházce, tak jej prostě zažeru.

Prostě za mnou úplně bezostyšně lezou

Z neznámého důvodu nasraný na celý svět. Půjde to do prdele. Vím to. Prostě se to všechno zhroutí. Vlastně ani nechápu, jak se mi daří držet kostru svého života ještě takhle pohromadě. Vždyť už se to musí zhroutit. Ale pořád ještě nehroutí. A tak čas, abych ještě víc chlastal a hulil, abych ještě víc sral na školu. Víc času pro všechny, kteří mě serou tím, že jsou pořád kolem mě. Pamatuju si, když byli dva. Ona a on. Někdy v květnu. Kolik jich pravidelně potkávám teď? Sedm několikrát denně. Nebo spíše, sedm jich se mnou tráví většinu dne. A něco kolem třiceti, možná trochu víc, potkávám občas. Vesměs jsou to známí těch sedmi, a chtějí po nich, aby je se mnou seznámili, nebo něco na ten způsob. Prostě za mnou úplně bezostyšně lezou. Nakopat je doprdele.

Gogol Bordello - Wonderlust King

Že poslední album Super Taranta! gypsypunkové úderky Gogol Bordello patří k mým oblíbeným jsem se tady už možná zmínil. Teď vážně nevím. jestli jsem se nezmínil, činím tak teď (dal bych albu asi 85%, možná jenom 80%). Nicméně, to nejhlavnější, udělali klip k mému nejoblíbenějšímu válu. Wonderlust King. Klip má jen jednu nevýhodu. Vůbec se mi nelíbí.

Deset minut po půlnoci pět lidí

Hráli jsme včera na B4P. Bylo to docela fiasko. Deset minut po půlnoci pět lidí.. Pak tedy zase někdo přišel, ale plac prázdný. Konec o dvě hodiny dřív než obvykle.. Nic moc. Protože došly samé píče, co poslouchají jenom hip hop (ve skutečnosti spíš díky aspoň za ně, někteří vypadali, že se dobře baví, jenom netancovali), ale výplatu jsme dostali, takže to není zase taková hrůza. A příště bude snad líp.

Budu se mučit vzpomínkami

Poslouchám Once OST. Vzpomínám na film,na kterém jsme byli s Painted.veil a přemýšlím, jestli jsem to neutnul moc brzy. Třeba to vážně mělo šanci. Vím, teď už je to jedno, ale já mám dnes díky The Wall, které jsem poslouchal odpoledne, létajícím želvám, které jsem sledoval večer a tomuto soundtracku fakt hodně nostalgickou náladu. A protože jsem odpoledne spal, budu se mučit vzpomínkami určitě ještě aspoň dvě hodiny.

Lakposhtha hâm parvaz mikonand

Film, který není vůbec nádherný. Je to příběh desetileté, možná dvanáctileté Agrin, které vojáci zabili rodiče a ji znásilnili. Má bezrukého bratra Hengova, který předpovídá budoucnost a jako většina ostatních dětí hledá miny, které jsou jedinou příležitostí získat nějaké peníze. Společně se pak starají o tříleté slepé dítě. Agrin jej však nenávidí (je to snad dítě vrahů jejich rodičů), a několikrát se jej pokusí zabít. Nechá je například uprostřed minového pole. Odnese to Satelitte (na první pohled hlavní postava filmu), který se dítě pokusí zachránit (a přichází o nohu), protože se do Agrin zamiloval. Nakonec se Agrin podaří dítě zabít, když mu uváže obrovský kámen na nohu a utopí ho v jezeře. Sama pak skáče ze skály.

Film nemá spád, herecké výkony místy nic moc. Postavy se víceméně nevyvíjí. A přesto má výbornou atmosféru. A já se teď cítím vážně hrozně. Jako celek to má zkrátka sílu. Nutí nás to přemýšlet, jak někdo může udělat tak hrozné věci, které zaviní, že 12letá roztomilá holka nenávidí tříleté slepé dítě tak, že jej chce zabít. Jak někdo může nutit osmileté děti, aby mu na pozemku sbírali miny. Nutí nám myšlenku, že svět je je ještě nespravedlivější, než si uvědomujeme. Nutí nám pocit viny, že žijeme lépe.

Pustím si Dresden Dolls

Sním ještě jeden třešňový jogurt - jiná příchuť se už bohužel v naší lednici nevyskytuje - a půjdu spát. A k usínání si pustím Dresden Dolls. Po včerejším IM rozhovoru s Exfrompears jsem si uvědomil, že jsem docela zazdil hudbu, kterou jsem poslouchal dřív. Nemám na ni čas. A je to možná škoda. Vždyť třeba oni výše zmínění Dresden Dolls.. Mám je strašně rád, a přitom jsem si posledního půl roku na ně nenašel čas. A to si jej umím najít kvůli daleko větším ptákovinám.

Že bych nešel dnes ven?

Vážně se zaobírám myšlenkou, že bych nešel dnes ven. Jen z toho mám divný pocit. Mám na kofolu, mám cigarety, jsem zdravý, proč bych tedy seděl doma? Škoda, že nebydlí někdo známý někde blízko.. Zajít k Ingrovi na pivo a cigáro, to by bylo akorát na dnešní večer, ale v téhle čtvrti bydlí asi jenom důchodci.. Rozhodně ne nikdo, kdo by se se mnou (a já s ním) odvážil k Ingrovi.

Já sám zamilovaný

Mám rád nostalgické chvíle, jako je tato. To jsem pak sám, opravdu sám,. Bez vidin, přeludů, mrtvých lidí, návštěv z jiných světů.. Prostě sám. Tyhle chvíle jsou pro mě důležitější než by se mohlo zdát. Jsem zase chvíli jen normální zamilovaný kluk. Žádná deprese, žádná schizofrenie, jen já sám zamilovaný do nejskvělejší holky pod sluncem.

Válka mých rodičů

Nesnáším svoje rodiče, nesnáším rozvody, nesnáším peníze. Zlé krve je dost i 18 let po té. A pořád se v ní musím koupat já. Nikdy nepochopili, že mě to nezajímá. Nikdy se nezajímali o to, že to není moje válka, naopak, vždycky mě verbovali do zbraně na tu či onu stranu. Oni válčili, já jsem platil. A je to tak dodnes. Pořád jsem bitevním polem i zbraní, i když už dávno nejsem tím, o co se hraje. Jestli jsem vůbec někdy byl. To je prostě jejich válka.

Chlastem ku zdraví

Tak jsem byl včera trochu pít. Slavili se narozeniny člověka, o kterém často říkám, že je to můj nejlepší kamarád, takže to byla trošku povinnost. Možná jsme měl to pití zkusit dřív. Udělalo mi to dobře. A je mi lépe i dnes. Chlastem ku zdraví.

Táhne mě to ven

Táhne mě to ven. Do Café P. Ale asi to není moc dobrý nápad. Jsem pořád ještě nemocný a navíc mám jít zítra do školy. Lépe řečeno musím jít do školy. minimálně napsat ty písemky. Vůbec se mi tam nechce. Komu by se taky chtělo, že jo?

Stardust

Právě jsem se dodíval na Stardust. Vlastně mi ještě hraje závěrečný track. Je to úplně nádherná pohádka (možná pro trochu větší děti), nádherný romantický film, s několika vynikajícími komickými pasážemi.. Až člověka zamrzí, že se na to díval sám. Prostě mě tenhle příběh (původně) naivního kluka a spadlé hvězdy dostal. Zalezu si do postele a budu brečet jak želva :) Anebo se na to podívám ještě jednou. No, dnes už asi ne... Ale i když normálně filmy nearchivuji, tenhle budu. Prostě mě chytl u srdce.