Může to být zhruba měsíc, co jsem poprvé v nějaké recenzi* narazil na stejnojmenné album kanadské kapely Black Mountain. Mělo výborné hodnocení, snad nějakých 95%. Recenze napovídala, že by se mi mohlo líbit, ale stejně mě způsob, jakým mě album Black Mountain chytlo, překvapil.
Od úvodní a poměrně dynamické a vlastně nejveselejší skladby Modern Music přes Don't Run Our Hearts Around, která ač celou dobu napíná minimalistickými či art-rockovými motivy až do strhujícího závěru, ve kterém do toho Black Mountain solidně řežou, rozhodně jeden z vrcholů desky, po němž následuje jako ze 70. let vytržený Druganaut (osobně z toho cítím Doors). V místy skoro hymnické No Satisfaction zaujme inspirace britpopem, abychom se pak spolu se Set Us Free dostali zpátky někam k minimalistickému pojetí rocku. No Hits nás potom posouvá na elektronickou vlnu, ale nečekejte nic zběsilého, je to jednoduchá a opět docela klidná věc. Vlastně od těď je to vrcholně klidná jízda až do konce. V Heart Of Snow totiž Black Mountain opět hrají na minimalistickou strunu a kromě několika málo náznaků u ní zůstávají celých skoro osm minut až po poslední (a nejdelší) Faulty Times, ve které si člověk najde znovu něco z Doors, něco z britpopu nebo glamrocku, prostě taková šílená, ale přesto neuvěřitelně kompaktní a i přes svých osm a půl minuty stravitelná píseň. Konec.
Celé album na mě působí neuvěřitelně plastickým a barevným dojmem. Dokonalá hudba, dokonalý zpěv, dokonalé album. U mě 100% a soukromě objev roku, i když je tohle album už z roku 2005.
*recenze byla tuším někde na freemusic.cz, až si vzpomenu, dám sem link.
Od úvodní a poměrně dynamické a vlastně nejveselejší skladby Modern Music přes Don't Run Our Hearts Around, která ač celou dobu napíná minimalistickými či art-rockovými motivy až do strhujícího závěru, ve kterém do toho Black Mountain solidně řežou, rozhodně jeden z vrcholů desky, po němž následuje jako ze 70. let vytržený Druganaut (osobně z toho cítím Doors). V místy skoro hymnické No Satisfaction zaujme inspirace britpopem, abychom se pak spolu se Set Us Free dostali zpátky někam k minimalistickému pojetí rocku. No Hits nás potom posouvá na elektronickou vlnu, ale nečekejte nic zběsilého, je to jednoduchá a opět docela klidná věc. Vlastně od těď je to vrcholně klidná jízda až do konce. V Heart Of Snow totiž Black Mountain opět hrají na minimalistickou strunu a kromě několika málo náznaků u ní zůstávají celých skoro osm minut až po poslední (a nejdelší) Faulty Times, ve které si člověk najde znovu něco z Doors, něco z britpopu nebo glamrocku, prostě taková šílená, ale přesto neuvěřitelně kompaktní a i přes svých osm a půl minuty stravitelná píseň. Konec.
Celé album na mě působí neuvěřitelně plastickým a barevným dojmem. Dokonalá hudba, dokonalý zpěv, dokonalé album. U mě 100% a soukromě objev roku, i když je tohle album už z roku 2005.
*recenze byla tuším někde na freemusic.cz, až si vzpomenu, dám sem link.
1 komentář:
neo-psychadelia, tohle mě taky svýho času dostávalo na kolena. Black Mountains, chlape, jsou směska zvuku, citu a a pro mě taky šílenství, vím, o čem mluvím.
Okomentovat