Se slzami v očích zpívat Napoleonovo sólo

S úsměvem na rtech ležím v posteli a smutním. Psal jsem si někdy po obědě se Zůstaň.pryč. Chtěli jsme vyřešit náš ujetý vztah, kdy spolu nemluvíme, ale přitom si navzájem šíleně chybíme.. A teď.. kdo ví, jak to vlastně je. Každopádně na tom, co k sobě navzájem cítíme, slova nic nezmění.... Já jsem zamilovaný do ní, a ona snad do mně. Jsme si pořád stejně blízko. Pořád spolu nemůžeme být. Pořád je nám smutno a pořád to bolí....
Třeba se jednou protrpíme ke štěstí, budeme se navzájem ničit tak dlouho, že budeme moct být jednoduše spolu. Pak se budeme opíjet štěstím, a se slzami v očích zpívat napoleonovo sólo.