Je mi smutno a zároveň ve mně neodbytně klíčí pocit štěstí. Vzpomínám, jak jsem ji naposled líbal. Jak moc mi u toho bylo smutno. Myslel jsem, že je to naposled. myslel jsem, že už ji nikdy neuvidím. Zničeho nic jsem se tenkrát rozhodl, že odjedu domů. Ani jsem jí to nemusel říkat. Poznala to sama. Vlak mi jel až za pět hodin a já celou tu dobu probrečel na nádraží. A pak celou šestihodinovou cestu. A pak celý zbytek neděle doma. Zkoušel jsem se potom zamilovat do jiné. Ať už to byla Painted.veil, Infear, Bleuet nebo Hodná.holka. Nějak to nevyšlo. Buď jsem ani neměl možnost nebo jsem to prostě nedokázal. Pořád jsem měl v srdci jen ji. Pořád ji tam mám.
Pozítří přijede. O 319 dní starší, než když jsem ji viděl naposled. Šíleně moc se na ni těším. Až zase uvidím, jak krásně se směje, až ji znovu obejmu, až ji znovu políbím. Protože ji miluji.
Pozítří přijede. O 319 dní starší, než když jsem ji viděl naposled. Šíleně moc se na ni těším. Až zase uvidím, jak krásně se směje, až ji znovu obejmu, až ji znovu políbím. Protože ji miluji.
Žádné komentáře:
Okomentovat