Takže buchty vedou

Že byl dnešek docela povedený ještě neznamená, že se nemůžu cítit blbě. Protože zrovna teď se cítím blbě úplně kurevsky moc. Vím, je to u mě téměř klasika. Přijde večer, nálada jde do hajzlu, tedy pokud tam ještě není. Pak vypadnu ven, nálada zase trochu povyleze nahoru, když je co pít nebo hulit -obojí zároveň je ideální- tak i docela výrazně. No a pak dojdu domů, nálada zase v píči a jdu spát.
Občas by to chtělo změnu. Chtěl bych být šťastný, opravdu šťastný. Kdy jsem to zažil naposledy? Možná první večer s Infear? Nebo buchty v Práglu? Hm, spíš asi ty. Chvíle strávené s Infear byly sice super, ale první setkání.. to bylo ještě oťukávání.. a během druhého už bylo jasné, že z toho nic nebude. Takže buchty vedou. Pamatuji si, jak jsme je, už zhulení jak papuče, chálovali na Střeleckém ostrově na dohled Red Bullí expozice Art of Can. Ta byla na těch buchtách vážně krutá. Byla krutá i tak, ale na buchtách lepší :) Stejně je to smutné. Poslední pocit štěstí jsem zažil hlavně díky drogám.
Jenomže loňský rok byl na šťastné chvíle skoupý. Kolik mi jich dopřál. Pět, šest? A jen jednou trvala déle než několik málo hodin. Dva dny. Možná i tři nebo čtyři, kdybych počítal těšení se. :)