Celý den mám denní můry. Nevím, jak to jinak nazvat. Prostě děsy za bdělého stavu. Matka mě honí s nožem po bytě, topí mě ve vaně, mlátí mi hlavou o zeď, tahá mě po zemi za vlasy. To jsou ty, kterým rozumím. Poznám sebe a poznám matku. Prostě vzpomínky. Horší je to s těma, kde nepoznám kdo v nich je. Anebo tam poznám jen někoho. Kamarády z intru, spolužáky, nebo třeba postavy z filmů. A tak vidím znásilněnou desetiletou holku nebo malého kluka, který vzal kornout se zmrzlinou svojí mladší sestře, protože mu ten jeho spadl na zem. Vidím toho spoustu. Vidím, že si lidi navzájem ubližují. Vidím chvíle, kdy lidi ubližovali mě, a vidím sám sebe, když jsem ubližoval jiným. Nějak mi to vzalo tu odpolední nasranou náladu, kdy jsem se chtěl rvát s celým světem o svoji falešnou naději. Teď už nemám ani tu. Vlastně už asi nemám vůbec nic.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat