Denodenně se prodírám skrz tisíce lidí, skrz tisíce iluzí. Kde jsou doby, kdy jsem je zvládal počítat. Zvykám si na ně. Na jejich pohledy, když mi uvolňují cestu, abych mohl projít. Na jejich pokusy si na mě sáhnout, jestli jsem opravdový. Bojí se mě víc než já jich. Všichni mi něco říkají, ale nerozumím jim, jen občas úlomku nějaké věty, a to ještě kdo ví.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat