Něco absolutně nedůvěryhodného

Posledních pár dní mám takové divné nálady. Není to deprese, a přesdto je mi zle. Plnou silou na mě dolehla moje samota. Sám, sám, sám. Nenávidím to. Horší ovšem je, že mi nedělá zrovna nejlíp ani společnost ostatních lidí. Protože ostatní lidi mi připomínají, jak moc jsem vlastně sám, a tak jsme sám i mezi lidmi, a pár náhodných doteků, úsměvů a slov směrem ke mě na tom nic nemění. A pořád ještě to není deprese a já pořád ještě věřím, že samota není mým osudem a už mě to najednou ani nebolí, tak jsem sám, no a co, hlavně když mám na cigára, na jídlo a na bambus. A taky můžu čumět na sračkové seriály a dobré filmy, můžu číst skvělé knížky, můžu žít v jiném světě, než jaký je ten můj a tento, naprosto nudný a nezajímavý, svět někam vytěsnit. Anebo zase přijde nějaká holka, a já se zblázním a zase se budu cítít nějakou dobu nádherně.. a kruh... Pamatuju si nápis, který nosila jedna známá na tričku. Kruh není cesta, které můžeš věřit. Takže podle tohoto mě čeká buď nuda a šeď a samota. Nebo něco absolutně nedůvěryhodného. Úžasné.