Příliš mnoho zapomínám. Tělo se tak vyrovnává s bolestivými vzpomínkami, a mně je smutno. V hlavě mi zůstalo jen pár obrázků, které si chci za každou cenu udržet. Mám však pochybnosti, zda se mi to podaří. pak zůstanou vzpomínky bez obrazů, jen vzpomínka, že kdysi existoval někdo, s kým jsem se cítil krásně, bez toho, aniž bych si pamatoval, co slovo krásně vůbec znamená. Vzpomínka na porozumění dvou lidí, kteří se jednu dobu milovali.
Pod mým aktuálně odtažitým a racionálním zevnějškem je pořád ještě ten kluk, který bloudí tmou a hledá světlo. Kluk, který nikdy nemá dost odpovědí. Kluk, který po večerech pláče do polštáře. Jen je pro mě momentálně jednodušší být racionální a odtažitý. Nebolí to tak často.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
3 komentáře:
Možná, že to nejde...ale co už...Tak se k sobě zase vraťte! -.-"
to by byla asi dost (sebe)vražedná akce...
Sebeobrana.
Řekla bych, že nezapomeneš tak moc, jak píšeš. Protože mi přijde, že je to (v tomto konkrétním případě) snad i nemožné.
Okomentovat