Nikdy nevíš

Chtěl bych napsat článek o tom, jak mám posraný život. O tom, jak hledám štěstí a když mám pocit, žee jsem jej našel, život mě posere ještě víc. Ale nemá to cenu. Nepochopíte to. Nemůžete. Život člověka je jen a jedině jeho záležitost, ostatní na něj mohou nahlížet z perspektivy vlastního života, ale nikdo nemá šanci pochopit to nekonečé množství detailů, které jedince utváří. A tak se možná moje bolest zdá někomu menší než mně, poukazujíc na jiné, kteří jsou na tom podle jakýchsi pseudoobjektivních sociálních měřítek hůř než já. Anebo se začnou ohánět vlastním utrpením, které zase nechápu (nemůžu) já. Anebo nějaká jiná výmluva, anebo kec, že sis nedal život, tak si jej nemáš sám brát. Cítím se vždycky blbě, když sem píšu o sebevraždě.. protože potom za mnou všichni chodíte, píšete mi, snažíte se se mnou mluvit.. a mě pak život sere ještě víc.. Protože nepochopení mezi vámi a mnou je v tu chvíli absolutně nejzřetelnější... Chtěl bych, aby jste někdy pochopili, že se ničím na světě nezabývám víc, než svojí vlastní smrtí. Je to pro mě nejpřirozenějších otázek.. je to něco podobného, jako když se zeptáte, co budeme dělat, až skončí kino... je to pokušení.. otázka, na kteoru nikdo z lidí nezná odpověď... ale stačí tak málo, a mohl bych ji znát já.. neberte to jako zoufalé výkřiky někoho, kdo se chce zabít... i já, přestože chci umřít mám city, přání a plány.... které (zatím) upředňostňuji... chtěl bych se ještě zamilovat, chci být rodič... chci vydat knihu... a pak chci umřít. čím dřív to všechno stihnu, tím líp. ale jak počítám, tak počítám, čeká mě tu tenhle posírací opruz ještě minimálně dalších 23 let... Ale třeba mě něco nasere a oběsím se dnes večer.. Nikdy nevíš...