Dead is the Road to Awe

Nedělní odpoledne. Depresivní už tradičně. Ve skutečnosti to mám vlastně rád. Užívám si to, je to čas, který mám jen pro sebe, je to čas, kdy jsem schopný vnímat nejvíc věcí, je to čas, kdy dokážu usměrnit své ego, aby mě co nejvíce omezovalo. Kromě deprese mi dělaly společnost Arctic Tale a následně The Fountain OST. Hlavně na tom soundtracku si šíleně valím... a nejvíc asi na osmiapůlminutové Dead is the Road to Awe. 

PS: Hej, já se sice postupně čím dál tím víc ztrácím, ať už si toho všímáte nebo ne. Ale to neznamená, že bych vás neměl rád. Jenom mě to táhne jinou cestou, než většinu z vás. Budu v pořádku :)