Já už bohem nebudu

Šel jsme včera spát s divnou náladou. A probudil se s regulérní depresí. Všechno kolem je studené, šedivé. Já sám jsem studený a šedivý, a ani desítky litrů vína týdně na tom nic nemění. Ale stejně piju. Ne proto, abych zapomněl, abych utopil smutek. Nechci nic zapomínat, nechci nic topit. Ale prostě jen proto, že mě to baví. Prostě jen proto, že s vínem ten čas rychleji utíká. Nebo proto, že s vínem nejsem sám. Případně proto, že nemám dělat co jiného.

Snažím se žít si svůj život, ale postupem času si uvědomuju, že to spíš já jsem žit svým vlastním životem. Že mám jen minimální kontrolu nad vším, co se kolem mě děje. Říkám věci, které nechci říkat, ale ony se mi derou do úst a já si nemůžu pomoct. Je to celé nějaké divné.

Kdysi jsem prosil hypotetického boha ať mi dá další rozměr, že 5 smyslů je málo, že chci víc. Mám co jsem chtěl, proč si stěžuju.

Jsem zničený, a měl byhc se s tím smířit. Odhodit veškeré ambice a jenom pít. Vzdát se představy, že někdy to bude lepší. Bez budoucnosti bude to pití ještě příjemnější. Bez budoucnosti budu já sám svobodnější. Bez budoucnosti budu ztracený ještě víc než jsem. Budu bloudit ve tmě jako jsem bloudil předtím. Budu bloudit ve tmě, ale už nebudu hledat světlo jako tenkrát. Budu bloudit ve tmě a doufat, že to brzy skončí.

Já vůbec nic nevím. Nic. NIC. Život nemá smysl, když nemůžeš vědět úplně všechno. Věřím, že smyslem lidské existence je shromažďování poznatků o všem, aby jednou v budoucnosti měl nějaký jedinec možnost vědět úplně všechno. Do té doby už stvoříme umělou inteligenci, a kldyž bude vědět někdo úplně všechno, stanou se lidé bohy. Já už bohem nebudu. A to, že bohem nebude ani nikdo z vás, mě vůbec nezajímá.

Tak, Ondřej se definitivně zbláznil. Jsi OK? Nechceš si povykládat? Ne, nechci. Nechci, nechci, a nechci. Teď si vykládám. Sám se sebou. Dopřeju si dostatek pozoronosti, chápu všechno co si chci říct. Raději přemýšlím sám. S lidma už budu jen pít a hulit.