Jako velká voda

Deprese mě požírá brutálním způsobem. Nějak nevím proč. Se v tom totálně ztrácím. Docela dlouho byl klid, a teď se najednou přivalí jako velká voda, uhnízdí se tady a tváří se, jako by už nechtěla odejít. Proč by taky měla chtít, že jo. Ale i tohle má svoje výhody. Zítra píšu maturitní slohovku a s depresí to psaní většinou stojí za to.. Takže ji paradoxně ani nevyháním. Žádná čokoláda, banány, nic. Naopak, zahulil bych si.. Večer by byl fajn a ráno kruté. I když s tímhle náporem bude kruté i tak. Doufám, že vidina maturitní slohovky mě donutí vstát. Měla by.. I když, nevstal jsem už i v podobně důležitých případech... (jestli zítra nepřijdeš, budeš vyloučen.... vyloučili mě... ale to je už dávno).. ale zítra vstanu.. musím... Už bude konec. Za chvíli..